Alenka z říše divů (má povídka)
Alenka z říše divů
Jako každý páteční večer, seděla jsem na staré matraci pokoje č. 13. Čekala jsem. Malým oknem pronikal měsíční svit, aby ozářil zašlé květované tapety, hrubý špinavý koberec, odřený psací stůl i potrhané závěsy, ze kterých byla cítit vůně líčidel. Celá místnost působila melancholicky, snad trochu tajemně.
Rozhodila jsem vlasy na odhalená ramena a přešla k oknu. Shlédla jsem do zpustlé zahrady. Byla obrovská. Přes hustý porost keřů a stromků nebyla vidět ani zeď, jež ji ohraničovala.
Ozvaly se zvony odbíjející půlnoc. Kamennou chodbou se rozlehly kroky. Blížily se. Po chvíli se otevřely dveře, což doprovázel ostrý pronikavý zvuk. Otočila jsem se s roztřeseným povzdechnutím. Na prahu stála vysoká mužská postava zahalená do černé látky.
Ač mu nebylo příliš vidět do obličeje, přece jsem ho poznala. Zůstala jsem stát.
„Přišel jste,“ řekla jsem sladce.
Zavřel za sebou dveře. Na stůl položil růži, zapálil petrolejovou lampu, až pak se obrátil ke mně. Mlčky jsem se přiblížila, bych mu stáhla jedním pohybem kápi z hlavy. Odkryla jsem tak husté tmavé vlasy stažené černou hedvábnou stuhou.
„A Bella?“ otázala jsem se.
„Spí.“
„Sama…“
„Ano,“ řekl zvláštním, téměř provinilým hlasem.
Sedl si na matraci oné dřevěné postele, na níž jsem prve byla já.
Sledovala jsem každý jeho pohyb od nádechu ke kývnutí, jímž mi naznačil, abych se posadila. Uposlechla jsem jeho přání. Silně mě k sobě přitiskl.
„Byla jste v zahradě?“
„Až vzadu, kde je jezero. Je tam krásně.“
„Samozřejmě,“ zašeptal.
„Slunce osvětlilo hladinu.“
„A vaši duši?“
„Také. Cítila jsem, že se blíží to, co nám předpovídají…“
„Bojíte se smrti?“ přejel bříškem ukazováčku linii mého obočí.
Neodpověděla jsem. Vzal mne kolem ramen a zašeptal:
„Jsem unaven, slečno.“
Položil hlavu na můj klín, jako to dělal často. Snad chtěl být blíž. Letmo jsem ho políbila. Nemohl se bránit.
„I polibkem lze zradit,“ řekl klidně.
„Však jsme zrádci.“
Zavládlo ticho. Rozpletla jsem stuhu v jeho havraních vlasech. Mé prsty proplouvaly těmi prameny, které volně splývaly dolů. Na té záplavě si zakládal. Součást jeho legendy. Voněl jasmínem, jehož květy jsou stejně bílé jako jeho pleť.
„Jste anděl.“
„Andělé nejsou, Alenko,“ usmál se: „… z říše divů.“
„Jste svůdce. Svedl jste dívku pouhými slovy.“
„Ne. Bylo to daleko dříve. Svedl jsem vás již prvním pohledem.“
„Oh…,“ pobaveně jsem vydechla.
„Opravdu,“ opětoval mi stejným tónem hlasu.
Věděla jsem, že je to tak. Nebyla bych a nikdy nebudu jedinou.
„Žárlíte!“ rozesmál se při pohledu na můj výraz ve tváři.
Kousla jsem se do rtu.
„Každý váš dotek je žárlivost sama, Alenko.“
Pohladil mě po tváři: „Jste má milá z říše divů…“
for Rodolphus and Joji
Pochvala
(villon1968, 30. 1. 2008 11:26)