Shaley (má povídka)
Shaley
Klidné ranní svítání probudilo v mé náruči spící dívku. Odtáhla se, aby se ke mne otočila čelem. Pramen hebkých, sametových vlasů jí spadl do obličeje. Políbila mne na čelo.
„Dobré ráno, Shaley,“ pozdravila jsem ji.
„Tobě taky, Iris,“ oplatila mi svým melodickým hlasem a pokračovala: „Kde je Tom?“
„Nemám nejmenší tušení. Jaký byl?“
„Sestřičko, Tom je zvláštní muž. Je to šperk, svátost. Je křehký jako malé děcko. Má nevinný úsměv.“
Pozvedla jsem ruku. Zmlkla.
„Iris? Co se děje?“
Obě jsme to uslyšely. Těžké kroky, šum pláště vlajícího za osobou jdoucí chodbou k naší ložnici. Zvedla se na loktech.
„Myslíš, že je to…“ nedořekla.
Do dveří vstoupil muž v černém. Posměšně se na nás podíval. Cítila jsem se malá. Byla jsem nic. Připadala jsem si jako zvíře chycené do pasti. Věděla jsem, co bude následovat.
„Ale, ale… paní domu se svou holčičkou.“
„Drž hubu!“ křikla jsem: „jsme skoro sestry, ne to, co si myslíš!“
„Co si myslím?“
Nadechla jsem, abych mohla říci, že je to ubožák, ale zarazila mě.
„Co si o sobě vůbec myslíš, ty malá děvko! Bratr je hlupák, že neví, co děláš za jeho zády.“
Mlčela jsem. Přestala jsem vnímat nadávky a jen trpně čekala, až odejde. Celou dobu měla dlaň na mém rameni.
***
Otřela jsem si slzy hřbetem ruky. A četla dál:
…Víš, proklínám každou chvíli, kterou jsme spolu strávili, ale vždycky budeš ta stará dobrá přítelkyně, jež se mnou pochopila svět. Vím, že tady jsi pro mě, ale jsou lidé, kteří nepochopí přátelství. Jednou tě pozvu k sobě. Je to tu nádherné. Plno nebe všude kolem…
Pojď na oběd, Iris. Přišel ke mně manžel. Vzal mě kolem pasu a vedl s sebou… Nechala jsem tvůj dopis položený na parapetu, tak jako ty, když jsi odcházela tam do světa za zrcadlem, kde je nebe všude kolem…
for Ashley (Shaley)
Piš dál
(villon1968, 30. 1. 2008 11:34)